Dopis z budoucnosti

  Na zahradě za domem máme malou stavbu, připomínající zednickou buňku na nářadí. Akorát je zděná. Je to prý bývalá prádelna. Kdysi dávno se do této malé stavbičky chodilo s valchou a s neckami prát prádlo. A protože já jsem člověk zvídavý, chodím do této "stodůlky" pravidelně relaxovat (schovávám si tam cigarety a chladím pivo) a prohrabovat se věcmi, které tam zůstaly po prapředcích.
  Jednoho dne jsem pod starým vědrem a hustilkou na kolo objevil zaprášený dopis, ušpiněný od olejových skvrn. Přinesl jsem si jej domů a začal luštit písmo pod fleky od oleje. Hned na začátku stálo:

Bobina - pokořitel turínského plátna

  Ve Vatikánu začal obrovský shon. Již dlouho se neozval žádný hlas z nebes, dlouho se nám nezjevila panenka Marie, už dlouho nepřichází žádné znamení. Skoro to vypadá, že jsme již tak zkažení, že nad námi nebesa zlomila hůl a novodobý Noe - organizace Greenpeace - možná staví loď na kopečku nadarmo.

Kýblismus - nová víra a náboženství

  Je věděcky i jakkoliv jinak dokázáno, že aby se člověk (bráno globálně) nezbláznil, potřebuje v životě v něco věřit. Lidstvo si za svou existenci vymyslelo už velkou spoustu božstev a ikon, které uznávalo. Potíž je ale v jedné věci - všechno to jsou imaginární, nebo dnes již neexistující bytosti, či lidé. Všechna náboženství však mají jednu společnou vlastnost. Někdo je musel vymyslet! A jelikož už jsou všechna náboženství otřepaná, napadlo mě nedávno vymyslet své vlastní. Takové, které bude vhodné pro každého. Takové, které se soustředí na existující symbol bytí, bez kterého by celé obyvatelstvo planety nemohlo žít, či alespoň ne žít, tak, jak žije doposud. Podstata mojí myšlenky tkví v jediné prosté věci - věřit v kýbl.

Když rekneš hovnu exkrement, smrdět nepřestane

  "Morčata. Proč kurva ti šulini zpívají tak sprostě?" slýchávám docela často po hospodách od podhroužených opilců, debatujících o tomto problému nad zapatlanou sklenkou zvětralé desítky. Jejich debata by sice, co se sprostých výrazů týče, vydala nejméně za sto sprostých textů od Morčat na útěku, ale takoví už lidi prostě jsou. Já přece nic, to jenom oni. Co mi ale nejde do hlavy je to, proč se nad tím někteří tak pozastavují.