Na zahradě za domem máme malou stavbu, připomínající zednickou buňku na nářadí. Akorát je zděná. Je to prý bývalá prádelna. Kdysi dávno se do této malé stavbičky chodilo s valchou a s neckami prát prádlo. A protože já jsem člověk zvídavý, chodím do této "stodůlky" pravidelně relaxovat (schovávám si tam cigarety a chladím pivo) a prohrabovat se věcmi, které tam zůstaly po prapředcích.
Jednoho dne jsem pod starým vědrem a hustilkou na kolo objevil zaprášený dopis, ušpiněný od olejových skvrn. Přinesl jsem si jej domů a začal luštit písmo pod fleky od oleje. Hned na začátku stálo:
"Zpráva do minulosti ... Veronik Plašivý, 2037"
Byly mi divné hned dvě věci. Jestliže je dopis opravdu z budoucnosti, jak se sem dostal? Druhá věc, která mi nešla do hlavy, bylo křestní jméno pisatele, ale to nakonec není nic neobvyklého už teď. Už to ani nemusí být syn nějaké celebrity, aby měl jméno, za které se mu budou vrstevníci ještě dvacet let smát, nebo mu krást svačiny.
Později mi došlo, že jestli dopis opravdu cestoval časem, musí být v roce 2037 naše pošta už tak pomalá, že se dopisy vrací do minulosti. Tímto vzkazuji Albertu Einsteinovi, že když chce přechytračit časoprostor, nemusí celý život vymýšlet rovnice, ale stačí pošťačkám prodloužit pauzu na cigáro.
Pln nedočkavosti, začal jsem číst dál a pomalu jsem se nechal vtáhnout do textu:
"Dobrý den milý čtenáři. Ve chvíli, kdy čteš tyto řádky, jsem se ještě nenarodil. Chci tobě i celému lidu z let minulých vylíčit a popsat dnešní svět a jeho podobu.
Ve své podstatě se nic velkého nezměnilo, jen komisař Rex už ve dvacáté osmé sérii umí i mluvit a střílet, ale jeho popularita klesá od doby, kdy bylo oznámeno, že ho od příští série bude hrát maltézák. Nemohl jsem se rozhodnout, zda toto psaní napíši na svém 2" tabletu, nebo na svém 17" mobilu, tak jsem zvolil pravěkou techniku a píši perem na pergamen, nebo jak se tomu hýbání rukou po papíře říká. Sedím ve svém bytě v osmnáctém patře podmořského paneláku. Právě jsem dohrál šachy se svou virtuální přítelkyní, kterou mi můj virtuální kamarád nasdílel na zeď na facebooku. Nikdo se to nesmí dozvědět, šachy jsou zakázané. Je to projev rasismu. Barvy figurek, začínající strana, to všechno je trestné. Je za to trest usmrcení psím kýchancem. To víte, lidi už dnes nic nevydrží."
Toto čtení bylo natolik zajímavé, že jsem si k dopisu načal kyblík KFC křidýlek a pár kuřecích baget s pořádně tučným, majonézovým dresingem. Syklo víčko od vodou chlazené dvanáctky a četl jsem dál.
"Zvláštní. Přitom tento zákon schválila největší světová rada. Byl tam prezident Českopolské republiky Petr Nečas, prezident Zeměkoule Vladimir Putin a zástupci Romské demokratické strany z odboru pro integraci české menšiny do společnosti. Tato rada rozhodovala už i v období po Třetí světové válce. Byla to vůbec zvláštní válka. Amerika ji vyhlásila Rusku. Trvala celých 6 hodin. Chvíli od vyhlášení najednou celé Spojené státy dvakrát blikly a po pár letech mohli tento prázdný kontinent znovu osídlit indiáni. Tedy musela k tomu svolit Čína, pro kterou teď indiáni dělají.
Můj strýček koupil velký kus prázdného pozemku a postavil na něm největší golfové hřiště na světě. Toto hřiště nese zvláštní jméno Řecko. Nevím, proč zrovna tak hloupě, ale prý se k tomu váže nějaká legenda, že se kdysi to území takhle doopravdy jmenovalo. Prý na něm před dávnými časy žili lidé, kteří se snažili zaplatit svoje obrovské dluhy olivami a byli za to vyhnáni do Česka.
Vzpomněl jsem si, jak jsme se s kamarádem jednou opili a slíbili si, že si pojedem zařádit. Na černošky. Jak se jmenuje ta země, kde žijí samí černoši ... moment, vzpomenu si .. A ... na A ... A... už to mám! Anglie! Ale nevyšlo nám to, protože dnes už létají jen ruská letadla a ta letí vždy jen kousek. Jiný způsob dopravy si nemůžeme dovolit, protože bychom museli platit daň za existenci na zemském povrchu a ta je strašně drahá. Dost že platím daně z živočišných plynů, z nehtů na nohou a daň ze sousedství se sousedy.
Proto bydlíme pod vodou. Tam se platí zatím pouze daň z mořské soli, která se na vás nachytá. Sice tato daň platí i ve sladké vodě, ale aspoň je v tom pořádek.
Už půjdu pomalu spát, ať ráno nezaspím do práce. Naštěstí jsem chytil dobrou směnu, takže chodím od 4:00 do 22:00 každý den, a jednou za dva měsíce mám jeden den volný. Takže mám ještě skoro tři hodiny spánku, což je paráda.
Takže vás zdravím v minulosti. Abych vás trochu napínal. Aby jste se vy, v té zaostalé době, které se dnes smějeme, měli na co těšit. Nebojte se, však se taky dočkáte.
Dobrou noc."
S posledními slovy v dopise od jistého Veronika z roku 2037 usínám. Ráno jsem se vzbudil a chtěl jít okamžitě tento dopis z budoucnosti ukázat kamarádům, řediteli muzea, vědecké fakultě a babičce. Jenže když jsem se na dopis podíval zblízka za střízliva, uviděl jsem, že se pod masnými fleky skrývá pouze obyčejná faktura za mobilní paušál za měsíc červen.
Nyní konečně vidím, jak se mnou má vlastní fantazie mlátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat